Lovectví

VZ - I. cena, nejlepší pole, nos 4

LZ - I. cena, nejlepší ohrádka, nos 4

MJM - I. cena, nos 4

SZVP - I. cena, nos 4

PZ - I. cena, nos 4

ZV - I. cena, nos 4

Všestranné zkoušky ohařů

Náš letošní poslední zkouškový víkend byl 25. - 26. září, kdy jsme se zůčastnili vrcholu naší lovecké kynologické kariéry a to všestranných zkoušek ohařů, které se v sobotu konaly v Bílovicích nad Svitavou (lesní zkoušky) a v neděli v Moutnicích-Nesvačilce a v Těšanech (podzimní zkoušky a speciální zkoušky z vodní práce). V krásné sobotní ráno jsme se sešli v Bílovicích na myslivně, kde jsme si vylosovali číslo 6 a po nástupu jsme se vydali nahoru do lesa, kde jsme ten den měli vykonat disciplíny lesních zkoušek. Takže jako vždy byla první disciplínou ohrádka neboli přinášení lišky přes překážku, naše velmi oblíbená disciplína, kde jsem opět dle předpokladů zabodoval a za potlesku všech získal plný počet bodů a pochvalu rozhodčích. Ivča si v tu chvíli říkala, že kdybychom takhle pokračovali celé dva dny, nebylo by to vůbec špatné, ale věděla, že ne všechny disciplíny patří mezi naše oblíbené a tak věděla, že nás čekají i horké chvilky...ale ty se naštěstí ten den nekonaly a tak jsem po velmi úspěšném dni skončil v soudcovské tabulce s jedinou trojkou a to za chování na stanovišti, kde jsem byl jako vždy uvázaný na řemeni. Jinak všechny disciplíny skončily naprosto suprově a tak jsme si z lesa odvezli úžasných 134 bodů!!! Po tomto výkonu jsme si jeli domů odpočinout, protože nás následující den čekaly další a pro nás mnohem náročnější zkoušky a to PZ a SZVP. V neděli ráno jsme se už sešli v Těšanech, ze kterých jsme se podle čísel rozjeli na jednotlivá stanoviště - my jsme začali malým polem. Nutno ještě podotknout, že po nádherném počasí v sobotu nás v neděli již od rána doprovázel vydatný déšť, takže pole bylo naprosto rozmočené a rozbahněné. I my jsme již za chviličku byli docela mokří, protože já samozřejmě žádnou plášťěnku nenosím a Ivča vybavená taky nijak nebyla. Na malém poli jsem i přes nepřízeň počasí zabodoval, takže jsem si odtamtud odvezl plný počet bodů a tedy samé čtyřky. Jen ještě zmíním, že jsme s Ivčou všem ve skupině, rozhodčím i koroně (díky Věruš) připravili tak trošku adrenalinovou chvilku a to hned u první disciplíny a to když rozhodčí zvěř zanesli dál, než si Ivča myslela a tak mě několikrát odpískla, abych neběhal tak daleko a hledal zhruba na těch 50 metrů od ní, ale když jsem to ani ve druhé minutě stále nemohl najít, začala Ivča i všichni kolem trošku nervóznět. Nakonec jsem to ale navětřil znovu a Ivča mě už nechala běžet dále, tak jsem to naštěstí přinesl v časovém limitu pro první cenu. To si všichni oddechli. Následoval přejezl k rybníku do Těšan, kde jsme měli splnit jednotlivé disciplíny SZVP, začínali jsme ochotou na vodě, námi nejméně oblíbenou disciplínou. Tam to probíhalo jako vždy - nejdříve mě Ivča musela k vodě vést za vodítko tak, že jsem skákal po zadních nožkách, po povelu "do vody!" jsem utíkal ke břehu, namočil si ťapky, napil se, kouknul jsem na hladinu a protože tam nic nebylo, otočil jsem se na Ivču a s otázkou v očích, co mi hodíš, jsem stál a čučel...no hrozné jako vždy to bylo. Naštěstí po dalším nervózním povelu mé vůdkyně jsem se konečně rozplaval a plaval dopředu, pak i do stran, takže než rozhodčí zatroubili konec, předvedl jsem vše, co jsem měl, a tak jsem dostal známku 2 a to kvůli tomu velmi špatnému nástupu. Nicméně i tato známka nás naštěstí stále nechávala v první ceně, a tak jsme byli spokojeni. Druhou disciplínu a to přinášení kachny z hluboké vody jsem již zvládl bravurně a tedy za 4. Následně jsme se spolu s rozhodčími a spoluvůdci a pejsky a malou koronou (stále za velmi nepříjemného deště) přesunuli k rákosu, kde jsme měli vykonat rákosové disciplíny. Z nahánění a dohledávky kachny jsem dostal známku 3, protože jsem podle rozhodčích rákos neprohledával příliš do hloubky, ale jen do šířky - musím ale říct, že rákos v místě, které jsem měl přiděleno k prohledávání byl složen z úzkého pásu rákosu, za kterým byl široký pás bahna a teprve pak následoval hluboký rákos. A je pravda, že přes to bahno, kde nic nebylo, jsem moc běhat nechtěl, a tak jsem do hlubokého rákosu vběhl asi jenom 2x a spíše prohledával hustý rákos v přední části. To se rozhodčím zdálo málo a proto ta snížená známka. Dohledávka kachny již proběhla na výbornou, tedy za 4. Po rákosových disciplínách jsme se rozloučili s rozhodčími a opět jsme se museli vrátit na pole do Nesvačilky, abychom dokončili všestranné zkoušky splněním disciplín velkého pole. Jako vždy jsme začali společným honem, který jsme vykonávali ve vzrostlé řepě, takže ve spojení se stíženými podmínkami zapříčiněnými počasím se jednalo o extrémně těžký terén. Což se nakonec ukázalo v našem případě jako výhoda, protože jsem aspoň neběhal tak šíleně jako vždy a konečně to vypadalo, jak to při společném honu vypadat má. Podle toho také dopadlo hodnocení rozhodčích, kteří mi dali známku 4 - což byla první čtyřka ze společného honu v mé zkouškové kariéře. Při samostatném hledání jsem opět pracoval moc hezky, navětřil jsem bažanta, kterého jsem následně hezky postoupil a pevně vystavil a ještě k tomu jsem zaklidoval zajíce, takže jsem dostal nádherné známky a to 4 za rychlost, vytrvalost, vystavování, postupování, nos a z klidů před pernatou i srstnatou, jen ze systému jsem dostal 3. Bylo to extrémně náročné, ale stálo to za to!!! Pak jsme se konečně přesunuli do tepla do restaurace Korok, kde jsme čekali, až se vše spočítá a vyhlásí se výsledky. Tam nám dělali společnost naši spolubojovníci a sparing partneři Kačka s Andrýskem a ještě taky Milan Hlaváč s paní a naší mladší sestřičkou Cubou z Tišnovských revírů. Konečně jsme se dočkali a přišel zlatý hřeb večera a to slavnostní vyhlašování výsledků. Umístil jsem se na neuvěřitelném 4. místě s celkovým počtem bodů 473 a dokonce s pohárem za nejlepší pole!!! Byl to úspěch jako blázen! Opět jsem dokázal, že nejsem jen postelový a kavárenský psík, ale taky obrovský lovec a výborný pracovní pes!!! Všestranný pes!!!

Memoriál Dr. Jiřího Michálka

O víkendu 11. - 12. září 2010 jsme se celá rodina vydali směr Olomouc přesně do Horky nad Moravou, kde se konala letošní největší klubová akce a to memoriál MVDr. Jiřího Michálka, která se skládá z podzimních a vodních zkoušek. V pátek se tam všichni účastníci sjeli, bylo nás 24 startujících psů, a kromě MOK tam byla i další klubová plemena a to pudlpointři a němečtí drátosrstí ohaři. Ale převaha maďarů byla značná... Večer proběhlo losování a představování a právě podle vylosovaných čísel jsme hned věděli, který den budeme plnit jaké zkoušky. My jsme si vylosovali číslo 14, což znamenalo, že jsme šli v sobotu na speciální vodní práce a až v neděli na pole, tedy na podzimní zkoušky, na které jsme se s Ivčou těšili víc. V sobotu ráno byl krásný nástup, hezké uvítání a proslovy, dokonce troubili trubači, následně jsme sedli do aut a díky výborné organizaci dojeli k nádrži, kde se konaly SZVP. První disciplína byla ta u nás nejméně oblíbená a to ochota k práci na hluboké vodě. Na tuto disciplínu jsem šel jako 2. v pořadí, první byla Arka z Hanačova, která předvedla výborný výkon a jít po ní už bylo samo o sobě hodně těžké, natož když já právě tuto disciplínu příliš nepochopil a tak popravdě nejsem příliš ochoten plavat na hladině, na které nic není (ale jinak jsem vodař tělem i duší!!!).... Takže proběhlo představení rozhodčím a už jsme šli ke břehu, ze kterého mě panička vypustila s povelem: "do vody!" Tak já udělal pár kroků a zastavil se, otočil jsem se na ni s otázkou v očích - a kdy mi co hodíš? Jenže Ivča nic neházela a jen mi dávala další povely, abych šel do vody. Po několika dlouhých vteřinách váhání a chození po břehu jsem se teda nakonec umoudřil a konečně se rozplaval. Plaval jsem dopředu a pak jsem také ukázal, že i do stran to umím. Uběhla chvilka a rozhodčí troubili uplynutí času na tuto disciplínu. Ivča si mě připískla k sobě, uvázala mě a šli jsme si pro verdikt rozhodčích. Ten zněl známka 2! Ivča si neskutečně oddechla... Následovala další disciplína a to přinášení kachny z hluboké vody, to je moje oblíbená disciplína na vodních zkouškách, Ivča mě vždy vede na stanoviště tak, že hopsám po zadních nožkách, protože jsem strašně natěšený a nejsem schopen jít v klidu na vodítku u nohy (po všech čtyřech). Sotva vždycky vydržím nevyběhnout dříve, než kačena letí vzduchem....takže z této disciplíny jsem dle předpokladů dostal plný počet bodů. Po téhle disciplíně jsme se přesunuli na druhé stanoviště, abysme vykonali rákosové disciplíny. Ty jsem již zvládl bravurně, s plným počtem bodů. Jen ještě chci zmínit obrovský zážitek, který jsem tam zažil a to práci na živé kachně!!! Poprvé v mém životě mi předtím, než jsem šel prohledávat rákos, vypustili do rákosu živou kachnu, kterou jsem mohl dohledat. Ta chuť, se kterou jsem rákos prohledával byla neskutečná. Kachna, která byla vypuštěná pro mě se mi někam ztratila, ale přišel jsem na pach kachny, která byla vypuštěna pro fenu, která prohledávala jiný kus rákosu přede mnou a to byl mazec, vám řeknu. V rákosu jsem byl neskutečně dlouho a makal a makal a prohledával jsem opravdu obrovský prostor. Bohužel se mi kachnu vypíchnout nepodařilo, ale stejně mě rozhodčí velmi chválili, jak krásně a nadšeně jsem pracoval. Ivča s Aldou na mě byli moc pyšní! Poslední disciplína na těchto zkouškách bylo chování na stanovišti, a to jsem byl jako vždy pro jistotu uvázaný na řemeni, takže jsem dostal 3. Takže SZVP jsem ukončil s celkovým počtem bodů 85 a hlavně v I. ceně!!! Nedělní ráno jsme se opět po hezkém nástupu vydali tentokrát na pole a začali jsme velkým polem, tzn. společným honem a samostatným hledáním...jelikož je mou předností, ale u společného honu nevýhodou, krásné daleké hledání, dostal jsem hned ze společného honu 2, přestože jsem jako jediný okamžitě navětřil zvěř, krásně vystavil, postoupil a následně střelenou donesl. ovšem vím, že tohle s disciplínou "společný hon" nemá nic společného. Pak jsem šel na samostatné hledání, kde rozhodčí Ivči řekl, aby mě klidně nechala běhat na daleko, zkrátka ať pracujeme tak, jak jsme zvyklí. Takže přesně tak jsme pracovali - já hledal systematicky na daleko, byl jsem krásně ovladatelný a prohledával svůj prostor. Jenže k velkému Ivčinému údivu, jsem dostal ze systému snížený jeden bod, tedy trojku, právě kvůli tomu, že prý jsem běhal moc na daleko......jinak jsem měl čtyřky. Pak jsem ještě donesl teplého zajíce, jakoby nic, za pochvaly rozhodčích, protože jsem jej ze země opět uchopil v letu a v letu taky donesl paničce. Tímto jsme měli velké pole splněné a přesunuli jsme se na malé pole. Nejdříve jsem splnil disciplínu přinášení kachny z hluboké vody, ale jelikož jsem byl značně nedůvěřivý k rozhodčím, kteří tuto disciplínu posuzovali (což Ivča poznala z toho, jak jsem se při přinášení kachny z rybníka na rozhodčí nedůvěřivě díval), jsem dostal nakonec trojku, protože jsem si předsedl bokem, abych byl zády ke zmiňovaným rozhodčím... Pak jsme šli již konečně na mé oblíbené malé pole, kde jsem všechny disciplíny zvládl s plnýml počtem bodů a s mě obvyklou obrovskou rychlostí... takže výsledek byl takový, že jsem si z druhého dne Memoiálu Michálka z podzimních zkoušek odnesl krásných 269 bodů a hlavně I. cenu!!! Večer, po sečtení všech bodů, se konalo slavnostní vyhlášení výsledků. Umístil jsem se tedy na nádherném 11. místě s celkovým počtem bodů 354 bodů. Byli jsme rádi! A hlavně, že to máme vše úspěšně za sebou...

Lesní zkoušky

Dne 7. 8. jsme se vydali s našimi parťáky Andrýskem o Milotických jezer a jeho paničkou Kačkou na další lesní zkoušky, tentokrát samostatné a to do Bílovic nad Svitavou. Ráno byl nástup u myslivny, kde jsme si s Ivčou vylosovali číslo 10 a následně jsme jeli malebnou Bílovickou krajinou nahoru doprostřed lesů, kde již bylo vše ke zkouškám přichystáno. Jako první disciplína, jak již bývá zvykem, byla naše oblíbená ohrádka neboli přinášení lišky přes překážku. Devět psů před námi už mělo tuto disciplínu zvládnutou (ať už úspěšně či neúspěšně) a šli jsme na řadu my. Představili jsme se rozhodčím, kteří byli nastoupeni po pravé straně, následně jsme šli na místo, kde ležela liška, Ivča mě odložila, vzala lišku, několikrát ji pohladila a hodila do ohrádky. Když se ke mně blížila, tak viděla, že jsem celý netrpělivý a čekám, kdy už budu moci konečně vyrazit a popadnout lišku. To ji docela uklidnilo a tak ke mně přišla, sklonila se ke mně a řekla aport!!! Já se s radostí rozběhl, skočil do ohrádky, v letu chytil lišku a už jsem mazal zpět k Ivči. Předsedl a odevzdal.... To byla paráda! Korona tleskala, rozhodčí mě moc pochválili a dali známku 4. Takže první disciplína za námi a hned tak moc úspěšně. Ivča si v duchu přála, ať to pokračuje jen tak dál... a taky že jo. Všechny disciplíny, kromě chování na stanovišti, kde bývám vždy uvázaný na řemeni a vodění na řemeni (kdy už toho Ivča měla tak akorát a já byl navnaděn z barvy a tahal jsem jak blázen...) jsem tyto zkoušky dokončil se samými čtverkami s celkovým počtem bodů 234, v I. ceně, s nejlepší ohrádkou a jako 2. v pořadí!!! Byl to úspěšný den. Já byl nadšen, že jsem mohl opět tolik aportovat a pracovat a Ivča byla šťastná, že vše proběhlo tak, jak byla zvyklá z výcviku. Byl to opravdu úžasný den. I kolega Andrýsek dopadl výborně, tak jsme byli fakt šťastní...

Jihomoravský pohár

O víkendu 24. - 25. července 2010 jsem se zúčastnil Jihomoravského poháru, který se skládal z lesních a vodních zkoušek. Zkoušky se konaly v Neslovicích (les) a v Oslavanech (voda).V sobotu ráno jsme si s paničkou vylosovali číslo 7, což znamenalo, že v sobotu budeme absolvovat les a v neděli vodu. Takže z myslivny jsme přejeli do lesa a po nástupu se šlo na první disciplínu a tou byla známá ohrádka neboli přinášení lišky přes překážku. Tato disciplína je vždy velmi nervózní, jsou u ní přítomni všichni rozhodčí, všichni vůdci (ten den i ti, kteří následně jeli na vodu složit SZVP) a spousta lidí v koroně. Liška na tuto disciplínu byla docela velká, ale v mezích. Jenže co se nestalo. Fence, která tuto disciplínu vykonávala přede mnou, liška spadla do příkopu, ve kterém byla po nočním lijáku hromada vody, a tak liška, která předtím mohla vážit 6-7 kilo po namočení huňatého kožíšku vážila ještě o dobré kilo navíc, takže pak to byl docela mazec. Rozhodčí po krátké poradě rozhodli, že lišku měnit nebudou a ponechají na téhle disciplíně lišku stejnou, i když mokrou...no nic, šli jsme na řadu. Panička byla samozřejmě nervózní, i když ví, že mi liška problém vůbec nedělá a nosím ji rád stejně jako jakoukoliv jinou zvěř. Tak jsme šli na vytýčené místo, Ivča mě zadaunovala a vzala lišku a šla ji hodit do ohrádky. Cestou ji hodně hladila, aby na ní nechala co nejvíce svého pachu. I Ivču překvapilo, jak je liška těžká. Poté ke mně Ivča přišla a vyslala mě s povelem "APORT!" do ohrádky pro lišku. Já jsme se rozběhl, skočil do ohrádky, sklonil jsem se k lišce a v tom jsem se zarazil a zvedl k paničce hlavu, jakože co to znamená - jaktože je ta zvěř mokrá??? Ivča byla už předem rozhodnutá, že pokud z mé strany uvidí jen sebemenší zaváhání, zařve na mě. Má totiž vyzkoušeno, že pak již neváhám, vždycky zvěř okamžitě uchopím a přinesu. Takže když Ivča viděla zvednutou hlavu od lišky, zařvala "aport!!!" a doufala, že udělám to, co vždy. Jenže já se zachoval úplně jinak. Strachy jsem dal prut mezi nohy a pomalu šel k ní. To už Ivča propadala zoufalství a říkala si, že jsme dnes skončili, že hned po první disciplíně pojedeme domů. Jenže když jsem se k paničce blížil, tak dva metry před ní jsem se na ní podíval, zadíval jsem se přímo do očí a v tu chvíli jsem si uvědomil, že to zas tak velký problém není a že tím udělám spoustě lidem radost a že nevím už co ještě, tak jsem se otočil, utíkal k lišce, popadl ji a donesl. Jakoby nic... rozhodčí ohodnotili tento můj výkon známkou 2, takže jsme si všichni oddechli, že jsme to ustáli a dokonce zůstali v první ceně. Na druhou disciplínu jsme šli na Vlečku s liškou, kde jsem měl menší zádrhel.Ivča mě na vlečku vyslala, rozhodčí za okamžik troubil, že jsem u zvěře byl, jenže v tu chvíli troubil ještě jednou, jakože jsem u zvěře byl, ověřil jí, ale nevzal. Za další okamžik jsem už byl zase u Ivči a s radostí v očích jako bych jí říkal, že teda zvěř nenesu, ale vím o ní :D. No, Ivča byla na infarkt, protože takové věci u mě nezná. Takže mě na vlečku vyslala podruhé, ale to už jsem k ní ani nedoběhl, jen jsem hledal tak asi padesát metrů před Ivčou. Takže třetí pokus: to už mi asi vše docvaklo a tak jsem makal po stopě pro lišku, okamžitě ji uchopil a konečně Ivči donesl. Takže touhle pokaženou disciplínou jsme spadli kvůli limitní známce do druhé ceny. A jak už je naším dobrým zvykem, další disciplíny už jsme jeli jako po másle. Kromě šoulačky a chování na stanovišti, kde jsem ztratil po bodu, jsem už měl ze všech zbylých disciplín 4. Takže sobotní zkouškový den jsem dokončil s 218 body a kvůli jedné limitní známce ve druhé ceně.

Speciální zkoušky z vodní práce

Mé první speciální zkoušky z vodní práce se konaly na přehradě v Těšanech, v červenci 2009 pod názvem Těšanský pohár. Na zkoušky jsem měl dobře natrénováno, dokonce přímo na této vodní ploše, tak jsem se s Ivčou na zkoušky dokonce těšil... Ráno, před nástupem, mě chtěli páníci vyvenčit, tak mě zavezli v Těšanech na pole. Samozřejmě jsem měl velkou radost, rozběhl jsem se jako ďábel, tak jak to umím a v tom to přišlo! Najednou strašný náraz a já plakal a plakal...Ivča s Aldou ke mně doběhli, já už seděl na zadku a zvedal nožku. Páníci mě celého prohlédli a zjistili, že s nožkou sice nic nemám, ale jinak mám pěkně naražená a do krve odřená třísla. Dokonce jsem hodně kulhal. A takhle nešťastně nám tedy začal zkouškový den. No, tak jsme jeli na nástup a doufali, že se můj stav zlepší. Pokud by se zhoršil, byli jsme rozhodnuti dnešní zkoušky zabalit. Nástup jsme zvládli a bohužel jsme si vylosovali jako první disciplínu ochotu na hluboké vodě. Rozhodčí mi nedovolili se ani namočit a tak jsem měl jít hned na první povel do vody! A v tom byl háček. Ivča si dodnes myslí, že problém byl v tom, že jsem měl odřené celé bříško a tak jsem do vody jít nechtěl, chodil jsem po břehu a dlouho jsem se nechtěl ani namočit. Nakonec jsem přece jen šel, rozplaval jsem se a jak jsem byl tak 8 metrů od břehu, rozhodčí troubili konec......takže bohužel jsem toho ve vodě moc neukázal, ani do stran jsem nestihl zaplavat, takže rozhodčí dali spravedlivý verdikt a to známku 1... takže jsme si vybrali zkouškovou smůlu a hned při první disciplíně jsme spadli do II. ceny. Ivči, Aldovi i Věrce, která nám přijela fandit, to bylo strašně líto a taky Kačka s Andrýskem, kteří ten den závodili s námi, hned měli horší náladu. Na druhou stranu je lepší, když do II. ceny spadnete hned na začátku, protože pak jdete na všechny disciplíny již s úplným klidem, než když se nedaří až na konci zkouškového dne. Nicméně další disciplíny už jsem zvládl výborně. Měl jsem dvě trojky (přinášení kachny z hluboké vody a chování na stanovišti) a zbytek čtyřky. Na rákosu jsem předvedl výbornou práci. Kachnu jsem v něm dohledal bleskurychle a při nahánění jsem makal jako drak, vůbec jsem nevybíhal a stále jen prohledával. Tam jsem si od rozhodčích vysloužil pochvalu. Takže tyto speciální zkoušky z vodní práce jsem ukončil s celkovým počtem bodů 82 (které by mi stačily na první cenu), ale nejspíš kvůli tomu mému zranění a hlavně kvůli neochotě jít do vody a plavat jsem skončil v ceně II. Bohužel jsme se hlavně na těchto zkouškách potkali s jednou nepříjemnou skutečností a to tou, že stále u myslivců přetrvává názor, že ženské do kynologické myslivosti a nejspíš do myslivosti vůbec nepatří....Ivča si ten den celkem zkusila, protože musela vyslechnout několik narážek a dokonce nepřátelství a to bohužel se strany rozhodčích. Jsme už zvyklí, že musím dokázat, že na jednotlivé disciplíny mám a že zkoušky zvládnu, aby nás (maďara a vůdkyni) chlapi začali brát jako rovnoprávné účastníky zkoušek, ovšem setkat se s nepřátelstvím, které je dáváno najevo také slovně, se nám stalo poprvé a doufáme, že také naposled...

Podzimní zkoušky

Tááááák a je to!!! V sobotu 23.5. jsem úspěšně absolvoval podzimní zkoušky ohařů v I. ceně s konečným počtem bodů 275. A teď od začátku. Na podzimní zkoušky jsem se začal s Ivčou připravovat již loni na podzim, kdy mě krapet s Peťou Lokyškovou lámali na aportu, a jak jsem už psal, na přelomu roku se mi začalo dařit a pochopil jsem, co po mě chtějí a že mě to hlavně baví!!! Celou zimu jsme docházeli na výcvik k Peti a trénoval jsem a trénoval, pak nám nabídl pomoc můj chovatel Jirka Indra, takže jsme párkrát zajeli k němu do Rájce, kde nám dával své neuvěřitelné rady získané obrovskými zkušenostmi, zajišťoval nám zvěř a opravdu výcvik u něj nám dal maximum. Poslední dobou jsem začal trénovat taky u Jaromíra Gratcla v Těšanech, který s náma vše doladil a tak jsem byl na "podzimky" vcelku dobře připraven. Nejhorší bylo asi zkrotit můj temperament, ale jak říkají moji výcvikáři - je lepší, že jsem chuťový a temperamentní pejsek, než abych nešel od nohy..... Ivča mě nejprve přihlásila na OMS Brno-město, ale protože termín přesunuli na víkend, kdy jsme měli být v Ostravě, hledala něco poblíž a taky našla místo na OMSu Karviná, kde byli velice vstřícní a nabídli nám místečko. Tak jsme se v sobotu ráno probudili (Ivča už v pět, protože nemohla spát a to spala pouze 4 hodiny!!!) a my s "taťkou" v šest a po půl sedmé jsme vyjeli hledat mysliveckou chatu v Havířově, kde se konalo zahájení zkoušek. Nakonec jsme ji vcelku lehce našli a protože nám zbylo ještě trošku času, šli mě Ivča s Aldou vyběhat kousek opodál na pole a trošičku mě potrápit na aportech. A mohli jsme začít! Ivča nám vylosovala startovací číslo 4, takže jsme byli v 1. ze 3. skupin. Celkem nás ve skupině bylo pět: jako první šla vždy plnit disciplíny fena Munsterlanda, pak pes irského setra, pak fena českého fouska, pak já a pak další fena českého fouska. Auty jsme se přesunuli na druhý konec Havířova a šlo se na první disciplínu a tou byl společný hon. Šel jsem ve druhé skupině se dvěma rozhodčíma a českou fouskou. Prvních pár minut jsem krásně reagoval na píšťalku a makal tak, jak se na společném honu má, ovšem po prvních výstřelech jsem začal hledat zvěř a hlavně jsem se taky chtěl vyběhat a tak jsem začal hledat hodně nadaleko, což se rozhodčím příliš nelíbilo. A taky mě podle toho ohodnotili a to známkou 2 ze 4 možných. Ivča z toho byla docela špatná, ale doufala, že se to bude už jen zlepšovat a né naopak. Jako druhá diciplína byla ztracená se srstnatou, rozhodčí vše prováděli tak, jak měli a přesně vyměřovali vzdálenosti, jak jsou uvedeny ve zkouškových řádech. Ivča mě vypustila se slovy "Ztratil, hledej!" a mooooooc doufala, že vše provedu tak, jak mám. Opravdu jsem pohozenou zvěř okamžitě našel, snažil jsem se jí uchopit, ale bohužel se mi to podařilo pouze za nožku, tak jsem zajíce popadl, zatnul zoubky a nesl k Ivči. Samozřejmě jsem si chtěl do této disciplíny vnést taky kousek svého tvrdohlavovství a tak jsem k Ivči nepředsedl zepředu, ale trošišku popošel a odevzal ji zajíčka u pravého boku. Rozhodčí se docela smáli, jak viděli, jak toho zajíčka nesu a odevzdávám a pouze utrousili: "No, vy si na to přinášení ale věříte!?" Ale přesto nám dali plný počet bodů, protože jsem vlastně žádnou zásadní chybu neudělal. A pak už ale šlo všechno jako po másle. Ztracená s pernatou taky za plný počet bodů, vlečky s bažantem i zajícem ukázkové a dokonce nejrychleji ze všech pejsků ve skupině, krásně jsem vystavil a postupoval uměle vypuštěného bažanta... První zádrhel byl až s teplou pernatou, jelikož je jaro a není etické, aby se střílela zvěř, která teď může mít mladé, zapeřili rozhodčí bažanta a pohazovali nám ho, abysme ukázali, zda dokážeme přinést i teplou zvěř. A jelikož jsem se s tím ještě nepotkal, měl jsem trošičku problém. Nejdřív jsem po povelu "aport!" vyrazil a popadl bažanta do mordy, ale následně jsem ho pustil a zkoušel ho znovu vzít, ale vůbec se mi nezdál a tak jsem se potupně vydal zpět k Ivči, která ovšem nezaváhala a zakřičela na mě šíleným hlasem "aport!" znovu a to už jsem pochopil, že jde do tuhého a tak jsem nebohého bažantíka popadl a přinesl ho své paničce. To bylo radosti!!! Bohužel mi rozhodčí museli snížit za další povel známku na dvojku, tudíž jsem si zhoršil přinášení pernaté ze čtyř na tři body, což je ale pořád velmi pěkný výsledek. Jako poslední disciplína bylo přinášení kachny z hluboké vody a tak jsme sedli opět do auta a přejížděli k nejbližší vodní nádrži. Já jsem byl tak unavený, že jsem v autě během těch pár minut usnul. Ale jakmile Alda zastavil, už jsem byl opět připravený do akce. Následovala disciplína, které se Ivča asi nejvíc bála, ale jelikož jsem celý den podával velmi dobré výkony, ve skrytu duše věřila, že už to dnes dotáhneme do úspěšného konce. Dělala si s Aldou srandu, že i kdyby měla pro tu kačenu skočit sama, tak už to musíme zvládnout v první ceně! Takže rozhodčí vyhodil kačenu do vzduchu, střelec střelil a já už skákal šipku a plaval si to krásně rychle ke kačence, kterou jsem následně uchopil do mordy a rychle plaval nazpět ke břehu. No, co se ale nestalo. Jak jsem plaval a moc jsem přes tu kačku neviděl, napíchl jsem se na větvičku, která snad jako jediná trčela z pod hladiny ven a trefila mě přímo pod oko. Pustil jsem kačku, zatřepal hlavou, znovu chytil kačku a pokračoval ve svém úkolu. Ale jelikož jsem měl často při tréninku problém s odevzdáním kačky bez toho, aniž bych se předtím otřepal, nečekala Ivča už na další případnou chybičku, udělala ke mně krůček a kačenku mi sama odebrala. Rozhodčí se sice divili, proč nás obrala o další bodík, ale takhle byly doma dva body a jistota, že jsme tyto podzimní zkoušky zvládli v I. ceně!!! Pak následovalo vyhlášení výsledků, nakonec jsem se umístil na krásném šestém místě z jedenácti ohařů, kteří tyto zkoušky úspěšně zvládli. Dostal jsem diplom, soudcovskou tabulku a osvědčení o složené zkoušce z výkonu. A mohli jsme se vydat zpět do Ostravy. Iva s Aldou bouchli dva sekty a v devět se mnou zalehli do peřin (já už teda spal od té doby, co jsem sedl do auta) a spali jsme téměř dvanáct hodin až do druhého dne. Byl to opravdu hodně náročný den, ale dopadl tak, jak jsem si všichni přáli. Máme velikou radost, že jsem tak šikovný.

Zkoušky vloh

Přišel tolik očekávaný den a my jsme měli absolvovat Zkoušky vloh ve Slavkově u Uherského Hradiště. Byla neděle 25. května a bylo hrozné horko. Ivče bylo zle celý týden, bála se, že si tam trhneme hrozitánskou ostudu. Naštěstí to z ní den předem všechno spadlo a byla v pohodě, tak jsme vyrazili. Jo a Alda byl v pohodě jako vždycky. Potkali jsme tam naše známé ze cvičáku – Airušku, kterou vedl Lukáš. Bylo fajn, že tam byli, protože vše rychleji ubíhalo a nebyl prostor pro stres nebo obavy.
Zahájení bylo v pohodě, rozdělili nás do skupin a vyrazilo se. My jsme šli jako třetí v pořadí, tak jsme mohli aspoň odkoukat co a jak od těch, co šli před námi. Měli jsme strašně fajn rozhodčí, které vedl pan Straňák. Jakmile nás Ivča představila, šel jsem na to. Jak jsem byl vypuštěn, slyšela Ivča, jak rozhodčí říkají, že slyšeli někde před námi divoké křepelky. Já jsem se rozběhl, jenže za okamžik mě něco praštilo do nosu, téměř jsem zastavil a postupoval. Ivča mi moc nevěřila (jako vždycky), tak jen koukla po rozhodčích a ti vehementně naznačovali, ať mě nechá, že tam někde jsou ty křepelky a že uvidíme, co se bude dít. A já fakt postupoval a pak krásně vystavil. Ty křepelky tam opravdu byly. Jenže ony pochodovaly přede mnou (v takových nějakých lopuchách) a tak já postupoval za nimi. Chvilku to takhle pokračovalo, ale pak už jsem šel opět hledat a v tom jsem zase něco navětřil. Odběhl jsem asi pět metrů na začátek pole, kde jsem krátce vystavil srnu, která ale okamžitě vstala a běžela pryč. Mezitím Ivča slyšela, jak mě rozhodčí moc chválí. Jenže jelikož jsem divoch divoký, tak jsem samozřejmě utíkal za tou srnou a panička mě odvolala asi až tak za dvě minutky. Pak mě ještě znovu vypustili na tu louku, kde jsem krásně systematicky hledal, ale nic už tam nebylo, tak si nás zavolali zpět. To jsem měl světlou chvilku a šel jsem krásně na vodítku, tak jsme posbírali další bodíky. Pak jsem byl přede všemi pochválen a jelikož jsem jako jediný pejsek narazil na zvěř, zkoušky vloh pro mě skončily. Byla škoda, že jsem potkal tu srnku, protože jsem mohl mít plný počet bodů, ale za ten úprk mi byly nějaké bodíky sraženy... ale i tak to byla paráda, já byl rád, že to mám za sebou a Ivča s Aldou na mě byli moc pyšní.

Všichni pejsci ten den byli úspěšní (i Airuška byla moooooc šikovná, však jak jinak) a tak jsme skončili celkově čtvrtí a s diplomem a pochvalou od rozhodčích se vydali domů.

Páníci byli tímto mým úspěchem tolik nadšeni, že byli rozhodnuti udělat se mnou ještě letos i zkoušky ze speciálních vodních prací i podzimní zkoušky a tak začali poctivě chodit na výcvik k Peti.

Výcvik u Peťky Lokiškové

Asi dva týdny před zkouškami vloh jsem začal chodit na lovecký výcvik k Petře Janíkové (zvané též Lokiškové podle jejího moc šikovného pejska Loca z Pufiho parku). Poradila nám to Věruška od Davídka, která už tam nějakou dobu chodí. Peťa, když mě viděla poprvé, prohlásila, že jsem rozjívený pes, který se musí zkrotit a vycepovat a až pak že budu „použitelný“. Páníci mi tedy před zkouškami nasadili trošku tvrdší režim, kapánek mě tím zkrotili, na nic víc čas nezbyl, ale i tak jsme to chtěli určitě zkusit.

Trénink u chovatele

Několikrát jsme zajeli k chovateli Indrovi do Kuniček, který nás vzal na pole a paničce radil co a jak. První trénink s ním byl docela náročný. Pro mě fyzicky a pro ně psychicky. Šel jsem na hledání a v tom kousek ode mě vyběhl zajíc. Já mazal za ním hoooodně daleko, těžko říct jak, ale Ivča s chovatelem na mě čekali asi 15 minut. Když jsem k nim přiběhl a oni mě vypustili znovu, tak mě zaujalo hejno čejek, které lítalo hodně nízko nad polem a to se mi fakt moc líbilo. Valil jsem za ním, jenže čejky letěly pryč, tak já jsem taky letěl pryč... Zmizel jsem zase asi na 10 minut, jenže když jsem se vracel, tak co se nestalo. Potkal jsem zajíce. A co si myslíte? Zase jsem utekl. Ivča byla strašně naštvaná, bylo jí trapně a litovala, že tam vůbec jela. Chovatel se ze začátku hodně smál, jenže po mém třetím úprku už i jeho smích přešel ....... byla to strašná ostuda.
Při dalším výcviku s chovatelem jsem byl o krapet lepší, nakonec jsem to ale opět zkazil, tentokrát jsem totiž potkal srnu a tomu (přece chápete) se nedá odolat!?

Když jsme se vrátili ze Zalažan, tak Ivča hledala někoho, kdy by nám s přípravou na zkoušky vloh pomohl tady v Brně, ale dlouho se nedařilo.... chodili jsme trénovat s Merlošem a Luckou, jsem tam jsme zajeli k Věrce a Davídkovi do Otnice, kde je neuvěřitelně nádherně. Je tam spousta zvěře, paráda.

Víkendový výcvik u Jirky Drábka

S našimi sestřičkami jsme absolvovali víkendový výcvik u Jirky Drábka v Zalažanech, kde to bylo super. Jeli jsme tam v únoru (už jste zažili v únoru tři dny teploty nad 20 stupňů Celsia???), byli jsme tam jenom my tři sourozenci a naše paničky. A Jirka a jeho spousta pejsků. Jirka se mě hned od začátku ujal a snažil se mě dát do latě. A povedlo se. Po těch třech dnech, kdy si pro nás zase přijel Alda, jsem byl úplně jiný pes, Alda vůbec nechápal.Zjistili jsme, že Jirka je super výcvikář, který se nám věnoval vždycky od rána až do večera. Když se zrovna necvičilo, tak nám říkal teoretické věci, probrali jsme snad úplně všechno, bylo to fakt skvělé. Měl jsem problém s vystavováním, pořád mě zajímaly jiné věci (hlavně sestřička Bertička) a nemohl jsem se soustředit a tak jsem byl pořád takový „mimoň“ a ne lovecký pes. Všechno jsem pochopil až poslední den, kdy Jirka přivedl křepelky, na kterých jsme trénovali vystavování. Všichni ze mě byli u vytržení, krásně jsem vystavoval, dokonce i přiznával. Fakt nádhera. Ivča byla tak nadšená, že na radu Jirky si s sebou do Brna nechala přibalit 4 křepelky i s klecí, kterou nám Jirka půjčil. Betí s Borítou jsou holky šikovný a na pole chodily odjakživa, takže těm to šlo skvěle. Od Jirky Drábka jsme všichni odjížděli strašně moc spokojení, opravdu, moc nám to dalo a plánujeme další návštěvu.

Lovecké začátky

Páníci si mě z chovatelské stanice brali s tím, že budu jejich miláček a mazlík, přestože věděli o mých lovecky moooooc šikovných rodičích. Jenže postupem času zjistili, že mi obyčejné prochajdy nestačí a že teprve na poli se plně projeví můj temperament a že tam jsem strašně moc spokojený. Tak mě začali připravovat i po lovecké stránce..... a tak nám všem počali krušné časy..........................

Myslím si, že Ivča (která mě vede) možná bojuje ještě víc než já, protože je to pro ni všechno nové a protože je moc hodná a to se s loveckým výcvikem moc neslučuje. Takže to vypadá tak, že téměř ze všech výcviků jde Ivča domů spráskanější než já a je z toho úplně hotová a má depresi. Myslím si, že dokonce vždycky uvažuje, jestli jí to vůbec stojí za to, a jestli by jí nestačilo mít mě zase pouze jako miláčka a ne loveckého „poslušňáka“…

Protože páníci opravdu o lovectví téměř nic neví, jsou vždycky moc vděční za jakoukoliv radu či pomoc. Do začátku nám hodně pomohl náš pan chovatel Indra, ke kterému jsme párkrát zajeli a který nám na hájence v Kuničkách dal spoustu užitečných rad. Moc nám také pomohla strašně hodná Lucie Kozáková, panička od mého kamaráda Merlina, která s námi hodněkrát zajela na pole a pomáhala a pomáhala........ a spoustu jsme toho odkoukali, když pracovala s Merlinem – fakt paráda.

Jarní svod

..........................................................................

Průkaz původu

..........................................................................

Zkoušky vloh

.............................................